Úryvek z budoucí knihy

Zlomená křídla pouhého osudu

Aby byla duha, musí být i déšť …

Láska začíná tehdy, když člověk prožívá potřeby toho druhého jako jeho vlastní a pokládá je za stejně důležité. H.S. Sullivan

Nechávám své ruce, ať si s písmenky hrají jak uznají za vhodné.

Když jsem se narodila, nevěřila bych, že mi život nadělí tolik věcí, ale to předbíhám. Jmenuji se Zuzana Kratochvílová, mým největším snem je, pomáhat jakkoliv lidem. Děkuji Vám, že jste dali této knize šanci, snad Vás nezklamu.

Život se začal měnit, když z Číny přišel nám velmi známí Covid - 19. Pro mě tohle byl velmi důležitý rok. Tenkrát jsem byla na pozici těch nejvýše postavených na základní škole. Už jsem nevzhlížela, jako malá holčička s otevřenou pusou, co je to za obry na těch chodbách či na obědě. Tohle byl náš rok, kdy se rozhodovalo, co následují roky budeme dělat. Já měla odjakživa jasno, chtěla jsem být zdravotní sestřička.

" V dětském věku mateřské školy, jsem byla poblázněná do zdravotnictví. Hrávala jsem si s babičkou s tátovo strany na doktorky. Tenkrát mi to nedocházelo, ale teď už vím, proč to taky nevyšlo. "

Jsem extrovert, nebojím se moc riskovat, ale ne vždy jsem taková byla. K tomuto postavení jsem se dopracovala až dnes, když toto sepisuji. Základní školu jsem prožila tzv. " v bublině ". Moc dobře jsem se neuměla učit. Lituju toho, že jsem se z komfortní zóny nedokázala dostat dříve. Mrzí mě, že jsem nedokázala si prosadit svůj názor. Ale proč vlastně ? Noo protože za něj vždycky někdo dostal vyhubováno. Přijde mi, že v dnešním světě člověk v mladém věku nemůže mít svůj vlastní názor. Škatulujeme se podle toho, kdo kolik má peněz, kdo jak vypadá ale nedávame šanci těm, kteří chtějí též zazářit.

Trvalo mi roky, než jsem na to přišla … Ale nikdy NIKDY se neomlouvej za to, jak hluboce cítíš, nebo vášnivě miluješ. Nejsi MOC … Protože když je tvoje srdce ze zlata a úmysly jsou čisté …Nikoho neztratíš. To lidi ztrácejí tebe …

Rodina

Narodila jsem se matce, která se na mě po narození vykašlala, měla k tomu ale pádný důvod. Brala drogy a pila alkohol. Je zázrak, zač děkuji mým adoptivním rodičům, že já do toho nespadla.V pubertě jsem zkoušela samozřejmě alkohol a nějaký ty cigarety, ale nespadla jsem do toho tak, že bych to potřebovala akutně, až teda na to kouření …

Vrátím se zpět k tomu, jak se můj život změnil z vteřiny na vteřinu.

Bylo mi pouhých 16 let, kdy jsem se dostala v životě do bodu, kdy mám umřít. Můj adoptivní otec a zároveň můj nejlepší kamarád mi vrazil kudlu do zad. Přísahal na mou vlastní smrt a slib porušil. " S tátou jsem zažívala to nejlepší dětství co jsem si mohla přát, ale asi jsem dospěla moc rychle. Moje myšlenky jsem si tenkrát sepsala a vložím je sem" (psáno v roce 2021/22)

*

Ptáte se mě, zda se cítím doma bezpečně. Nemůžu souhlasit. Necítím se tam dobře. Necítím se v bezpečí. Proč... noo kde začít. ...

Prostě ve zkratce, můj táta podvádí mojí mámu už 4 rokem. Rozvod by byl nejlepší ... Ale ne. Máma se rozvádět nechce. Nechce přijít o muže, kterého miluje. Nechce přijít o tátu jejich děti. Nechce přijít o manžela. O člověka který ji u oltáře před 22 lety slíbil, že s ní bude v nemoci i ve zdraví, že ji bude milovat. Prostě ty krásný sladký řečičky, u kterých vás to prostě nutí brečet, protože buď chcete stát na tom místě a být toho součástí, nebo si přejete aby to prostě nikdy nezmizelo... Jenže to zmizelo. Táta se nechal svést od jeho kolegyně z práce. Začal chodit nejdřív o hodinu později domů, pak o dvě o tři. Poslední dva roky začal chodit i na pracovní večírky, které on dřív nenáviděl. Proč tam asi tak začal zůstávat že ? Kvůli ní.. kvůli té "lehké děvě" Protože ho svádí. Je to žena, která má dvě děti, manžela a podvádí ho s jinými. Má na háku ještě další otce z rodin. Jde jí jen o to, aby ho obrala o všechny peníze a zase ho opustila. ... Jak to vím ? Znám ji. Vím jak se chová. Mám vztek jen když slyším její jméno, když na to myslím, když jen vidím otce... Jednou mi slíbil, přísahal mi na moji vlastní smrt, že už s ní nemá vůbec nic společného. Že s ní není... O pár dní později jsem zjistila že mi lhal ...

Jako malá jsem ho obdivovala. Milovala. Věřila mu. Důvěřovala mu. Chránila ho.. zastávala jsem se ho On mi vrazil kudlu do zad. Můj život se ocitl ve světě úzkosti. Mám záchvaty pláče. Úzkost na mě přichází vždy když pociťuji v mém okolí kolem mě zimu, i když je v místnosti 25°C. Začnu se klepat zimou, je mi zima. Propadám se do stavu, kdy chci jen a pouze křičet a brečet. Mlátit kolem sebe. Ale nemůžu. Musím předstírat že jsem přece v pohodě. Říká moje máma. Přece se nic neděje, otec mě miluje ... Jak mu mám věřit. Když už tohle slovo neznám v podání dcery a otce .. můžu si sama za to, že mám úzkosti.. jo přesně tohle jsou ty slova co slýchávám pořád. Vždyť se nic neděje proč jsi zase smutná, naštvaná. ... Jak to mám vědět když tomu sama nerozumí. Jak mám vědět co dělám když nevím co se se mnou děje. Potřebuju pomoc a ta tu není. ... Mám psycholožku, která mi poradila zajímavé věci, kterých se držím, jenže to je zase silnější než já. Je to mocnější a já se nezvládám na nic soustředit. Brečím z písničky, z fotky ... Ze zmínky o někom a o něčem ... Nejsem psychicky v pořádku... Bohužel, všechno

přeci mám jen v hlavě, můžu si za to sama. To je tak, když se snažíš ...

Od okolí dostávám občas otázky typu, co je to štěstí, co je to vlastně láska, co je to rodina či co je můj největší sen. Otázky které jsou jednoduché a jasné. Proč ale nevím jak na ně odpovědět.

Jak je to možný... Proč se nechci vracet domů... Necítím se bezpečně ...

Naši se furt hádají, furt na sebe ošklivě koukají. Nebo spíš jen táta. Dřív jsem byla smutná že není doma, dneska ? Už nejsem ta malá naivní holka co se těší na tatínka až večer přijde z práce a řekne jí jak se dneska měla ve škole. Zeptá se proč má špinavé kolena od trávy. Pohladí ji po tváři když to potřebuje, protože nevyhrála v míčové hře. Pomůže když něčemu nerozumí nebo to potřebuje. To je všechno pryč. Dneska tu ve svých 17 letech stojím v postoji toho, že jsem měla tátu. Bolí to, když okolí kolem vás má rodiče, kterým může věřit.

Já a můj život je postavený na důvěře. Byla jsem vychovaná k tomu že rodina je táta máma a děti. Smutné že to tak není. Rodina pro mě jsou mí přátelé. Domov nemá 4 stěny a střechu.

Abych nezapomněla zmínit, proč se naši hádají. Jak to začalo a jak je možný že se to takhle prostě dostalo do stádia, že si sama hledám odbornou pomoc a beru prášky na uklidnění ...

Před skoro 5 lety, kdy jsem byla ještě na základní škole, to u nás doma bylo ještě relativně v pohodě. Já byla v 7 třídě. 13 let mi bylo. Byla jsem posedlá být jako ty hezké holky na Instagramu. Chtěla jsem zažívat takové ty dýchánky s přáteli, cestovat a tak. Proto jsem chodila pořád ven, co to jen šlo. Škola mě v tomto ale brzdila. Konec školního roku 2016 mi přineslo jedny zavřené dveře k budoucnosti. První 4 na vysvědčení ..

Obrečela jsem ji, ale babička tu pro mě byla s tím že si to opravím. Doma jsem ale dostala bídu, že stejně to nikam nedotáhnu, půjdu přece na učňák. Tam přece na známkách nezáleží. Sedmá třída byla v mém věku zase těžší, doma jsem vždycky dostala bídu za to že se učím jako bych byla na gymplu. Hold někdo prostě potřebuje víc času se něco naučit. Hlavně ohledně angličtiny. Ta mi dělala problém od doby co jsem nastoupila na druhý stupeň. Časy a nepravidelná slovesa.. učila jsem se vše co šlo, stejně mi to do hlavy nešlo. Ale nevzdávala jsem to. Dokázala jsem to vytáhnout na 3. Doma samozřejmě žádná pochvala, že je zbytečný že se snažím, jdu na učňák. Já ale měla v hlavě zdrávku. Věděla jsem ve svých 14 že prostě chci vystudovat zdravotnickou školu. Ne ... kadeřnice. V osmé třídě už přišly otázky typu, kam na střední .. zdrávka jasný že jo.

Přírodopis kde jsme brali lidské tělo to byla moje parketa. Jenže .. chemie. Nový předmět, který jsem nechápala. Vysvědčení zase za 4. Konec roku v osmé třídě jsem se snažila o co nejlepší výsledky, zvládla jsem to nějak utáhnout na 3 ale angličtinu ne. Tím už mi bylo jasně řečeno už i od učitelů že já na střední školu nemám, ať jdu na učňák. Moje hlava ale jasně věděla, že zdravka je náš cíl. Každý didaktický test jsem měla z půlky dobře, jen ta matika byl problém, ale tak to by se zvládlo. Přišel rok 2019. Rok kdy se rozhodovalo o všem. Do pololetí prostě musím mít nejlepší vysvěcení. Nasadila jsem tempo takový, že jsem i tu učitelku na angličtinu překvapila. Jenže byla na mě zasedla a i tak mi chtěla dát za 4. Jenže já se nevzdávala, lezla jsem za ní co to šlo, tak mi nakonec tu 3 dala, ale s tím abych měla pěkný vysvědčení ... Měla jsem v pololetí krásné známky, dokonce jsem narazila i mimo školu na jedno nízkoprahové zařízení, které mám ve svém rodném městě. Před Vánoci 2019 jsem tam začala s kamarádkou chodit. Fajn lidi, sranda. Dokonce i hudba, kterou miliju.

Někdy kolem pololetí myslím, se posílají přihlášky na střední školu, zdrávka že ? Brutální hádka o tom, že zdrávka prostě ne, nemám na ni. Bojím se přece krve a jehel. Hahaha, před 3 roky ale .. přihláška šla na kadeřnici. .... jeden sen pryč. Nevadí, půjdu na zdrávku po nástavbě. To zvládnu.

Doma samozřejmě furt křik a tak, ale nehrotila jsem to, nepřipadalo mi že by bylo něco jako divného doma. Vyrůstala jsem od svých 13 v tom, že se hádají takže mi to bylo jedno. Jenže osudný den přišel, když přišlo hlášení že se zavírají na 14 dní školy.

Začal nový školní rok na střední. Necelých 14 dní ve škole se naši vybourali na motorce. Zasáhlo mi to do života svým způsobem, bála jsem se o ně a hlavně o tátu. Hloupá stále ve svých 15 letech. Táhlo mi na 16. Ten věk jsem milovala, plný bolesti je. Léto 2021. Tady to začalo. Moje nejlepší kamarádka měla zákaz se se mnou stýkat kvůli alkoholu ( zkouška no) takže jsem byla doma a moc ven nechodila. Jen do nízkoprahu. Začala jsem vnímat víc to, co se kolem mě děje. Začala jsem naslouchat lidi kolem mě, i to co bych neměla. A to mě poslalo do hlubin. Doma už ta atmosféra začala být taky horší. Máma se dozvěděla, že ji táta podvádí. Dlouho zapíral ale slíbil že už to neudělá. Jasně, v rodině prostě se tohle oklepalo, mělo to dopad na každého. Půl rok bylo všechno zase v pohodě. Pak se to odehrálo znovu. Já dělala že o tom nevím, nechci toho být součástí. Ale máma hraje hru jménem, budu tě uhánět kvůli dětem, děti jsou všechno. Očividně ne, když musí prcat jinou ... Očividně jsem jen pouhý oxid uhličitý, který si vypustí z plyc. Ona je jeho kyslík, bez kterého nemůže dýchat ..

Ale i když jsem pouze oxid uhličitý, tak beze mě dýchat nemůže. Zaručuji totiž to, aby to všechno fungovalo. Ale nebude to trvat dlouho, a už nebude mít vůbec nic. Bohužel ovládat ho jako loutku nemohu, ale můžu se pokusit o to, aby trpěl jako já. Už jednou to prošlo, půjde to znovu. Co to je ? Ignor. Pokud mu na mně opravdu tak záleží jak tvrdí moje máma, tak ignor ho bude bolet. A přileze sám od sebe. Dcera by se neměla doprošovat otce, aby ji projevoval nějaké city.

Nechci toho být součástí. Ale bohužel jsem. Ale jak je možný že jsem na tom tak na hovno ? Jednoduše. Až do půlky léta 2021 jsem si stála za názorem že to všechno je lež, že to není pravda to co se stalo. Že prostě se jen častěji nepohodnou, přeci to je jen zlé období, které postihne každý vztah. Kéž by to tak bylo. Já jsem člověk co prostě je stavěný na důvěře a trvá mu strašně dlouho než začne někomu věřit. Ale táta byl jiný. Táta se o mě vždycky staral tak, že jsem mu věřila. Věřila jsem mu natolik, že jsem mu řekla i moje největší tajemství, že beru antikoncepci. Nevyužil toho, ale využil moci co měl. Byl můj vzor vždycky. Milovala jsem jeho práci, milovala jsem jeho záliby. Chtěla jsem být jako on. Naivní holka, které bylo pouhých 16 let. Dneska v 17cti vím, že věřit mohu jen jednomu chlapovi, a tím je můj děda. Můžu věřit jen jednomu klukovi, a to je můj brácha. Můžu věřit jen jedné ženě, a tím je moje prababička. Můžu věřit jen své nejlepší kamarádce, která mě bere jako sestru, jen jedna mamka by nás nezvládla, proto jsme nejlepší kamarádky. Mám kolem spoustu dalších neuvěřitelně úžasných lidí, kterým na mě záleží. A já si jich neskutečně moc vážím. S důvěrou to se mnou taky neměli nejlehčí.

V létě jsem byla na chatě u babičky společně s dalšími členy mé rádoby rodiny. Byla jsem po obědě a ležela si takhle hezky na kanapi s pocitem plného a spokojeného žaludku. Ležím a poslouchám si písničky a nic neřeším, je mi fajn. Moje nálada se ale během chvíle úplně změnila. Nasraná máma se slzami v očích přišla za mnou, že to udělal znovu, že s ní stále je. ... Ihned nás vzala a babička nás vezla domů, nevěřila jsem tomu, musela jsem se už přesvědčit sama. Bohužel bylo to tak. Našla jsem telefon, přes který si s ní psal. Moje důvěra se právě roztrhala na miliardy koušíčků, protože žiju vlastně už jen jako časovaná bomba.. můj život by se měl ukončit. Otec mi tenkrát slíbil, že přísaha na moji vlastní smrt že s ní není. Že je konec a že budeme zase rodina. Lhal. Našla jsem telefon a v ten moment mi došlo že to všechno byla pravda , kryla jsem lháře a podrazaka. Nerozbrečela jsem na místě, pomalu mi to všechno začalo docházet. Až po půl hodině jsem se rozbrečela takovým způsobem že jsem šla skoro pod vodu abych se uklidnila. Měla jsem hysterický záchvat pláče, nešlo to zastavit. Jako kdyby mi právě někdo umřel, jako kdyby se se mnou někdo rozešel. Bolest taková, že chcete radši umřít než abyste tohle cítili. Ani fyzická bolest mě nebolela. Psychika se mi dostala na komfortní zónu. Nedokázala si to připustit. Od té doby mám problémy tohle udržet. Cokoliv kolem tohohle tématu mě nutí brečet. Ať už se řekne šťastná rodina, podvod, zrada. Nutí mě to brečet. Dokonce i videoklipy kde se ženská plazí po chlapovi. Písnička sama o sobě , o tom jak je šťastná že má tátu mě nutí brečet. Všechno kolem otce a dcery mě dostane do kolen. Nenávidím tyhle pocity. Nenávidím tátu. Kvůli němu beru nějaké přírodní prášky abych se uklidnila když se jen tak rozbrečím. Já už ani nemám důvod prostě, když je potřeba prostě brečím. Nedokážu se ani soustředit pořádně. Nic mě nebaví, nic mi nejde. Bojím se, chci se toho všeho prosím zbavit. Jednou pro vždy. Nemůžu mu odpustit, nejde to. Nefunguje to, když se snažím tak brečím ještě víc. Už jen to všechno sepsat mi sebralo energie tolik.

Moje máma si připouští to, že se nic neděje. Zametá to pod koberec lidově řečeno. A nutí mě taky to tak brát. Jenže já to všechno vidím a slyším. A už to nejde takhle brát. Když přijde na to že brečím kvůli tomu ještě dostanu vynadáno že si za to můžu sama a že to všechno je jen v mé hlavě. Když jsem chtěla odejít, protože jsem věděla že to nezvládnu, dala mě pod ledovou vodu abych se uklidnila. Zakázala mi chodit tam, kde se mi snaží pomoc. A já jen každý večer ulehám do postele se slzami v očích a věřím v lepší zítřky. Cítím se jako by se nic nezměnilo. Cítím se jako zaseknuta v časoprostoru. Všechno dokola pořád, žádná změna. Jen čas kolem jde. Já stojím na místě.

Už jsem zmínila, že dostávám od okolí různé otázky. Otázky na které se mi těžko odpovídá. Ale u jedné to vím určitě. Jaký je můj největší sen. Obecně, bych do tohohle téma zahrnula to, že chci vystudovat a vydat knihu. Ale to lze i bez toho aniž bych snila. Můj největší sen je totiž to, abych byla opravdu šťastná... Mezi mé nejméně oblíbené otázky patří věta, zda jsem v pohodě, jak se mám. Opravdu tě to zajímá ? Fakt jo ? Nebo jen nevíš na co se ptát, dobře já ti to řeknu ..ale ty stejně mi nepomůžeš. Poslouchej :

"Je toho prostě na mě už příliš. Nezvládám se koukat na to, jak se otec směje s mým bratrem, jak mu je všechno jedno a jak si myslí, že jsem na všechno zapomněla. Myslela jsem, že ten pocit, kdy ho chci přestat nenávidět za to, co udělal je pryč. Jenže .. je tu pořád. A zasahuje čím dál tím víc takovým způsobem, že prostě první na ráně to odsere. Štve mě všechno a všichni. Nemám chuť jíst ani náladu či pomyšlení na jídlo. Otec mi tu lásku přestal dávat, tak ji vyžadují více od druhých. Jenže ty to ubíjí.

Víš co s tím ? Nevíš. Jen mi povíš že to bude dobrý, že to zvládnu a že jsem silná holka. Díky .. to fakt cením že to říkáš, ukaž mi že tu pro mě ale jsi. Taky ti můžu říct hej bude to dobrý, je to jen babička co ti umřela .. taky nebudeš rád. Ano jsem toxic, ale já už jinak ani nemůžu. Nezvládám prostě být ta hodná holka. Nikdo si toho neváží, nic z toho se mi nevrací zpět. A když už tak v malé míře. Proto jsem taková, jsem to prostě já.

Zabila jsem tu malou holčičku, které bylo teprve 16 let. Dneska ta holka tu ve svých 17 sedí, a píše co jí trápí. Brečí u toho, protože prostě neví už kudy kam. Vzpomínky jí lámají srdce. Přeje si být zase šťastná. Její největší přání je, být sama. Její největší bolest je, že musí vídat toho, kdo ji srazil k zemi. Největší osvobození by byla smrt ... Ale ta holka ví,že by to nedokázala udělat. Ve škole vypadá šťastná, ale uvnitř jí, křičí démoni o pomoc. Anděl na venek, ale ďábel uvnitř. Nejsem připravená dospět, nejsem připravená na to, řešit věci v dospělém světě. Bohužel tady se pohybují už nějaký ten pátek. Už ani nevím co to znamená si hrát .. Společnost mě zničila, stejně tak jako otec. Jen jsem tu druhou zradu nečekala. Od světa mi to je fuk, ale tohle ne.

Mám stovky otázek, například proč mě furt máma nutí, abych měla otce ráda. Neudělal pro mě nic, co by zaručovalo to, abych ho měla ráda. Jen a pouze mi zničil sen. Zničil mi naději něco dokázat. Kvůli němu se nezvládám už ani soustředit. Dělá mi problém si pamatovat věci. Což je problém když chci po učňáku na střední. Nezvládnu se soustředit na něco. Nutí mě brečet už jen myšlenka na to, že si to nepamatuju. Hlava mi dává jasný znaky toho, že to nezvládnu. A já se toho držím a prostě brečím. Bojím se že selžu. Zas a znovu. Selhala jsem už tolikrát. Selhala jsem jako dcera, protože jsem jen rozmazlený fakan co chce očividně jen pozornost. Selhala jsem jako kamarádka. Nebyla jsem dost dobrá, ale našla jsem tu nejlepší teď. Ale i tak se bojím že zklamu i u ní.. Bojím se že selžu i jako přítelkyně. Bojím se že nakonec selžu i jako holka, co se snaží jen pomoct. Bojím se že selžu úplně. Nemám žádnou podporu. Pouze jen přetvářky. Bohužel moje srdce to stále nechce přijmout, protože mu stále záleží na všem. Jen mozek dostal konečně rozum. Já dostala rozum. Záleží mi na obou rodičích, ale nějak je nechci ve svém životě. Když je potřebuju tak tu prostě nejsou. Tváři se že ano, ale pomoc si stejně musím najít sama. Mí přátelé taky nemají pořád čas. A i když mám kolem sebe lidi co mě milují, stále se cítím sama.

Možná bych měla ještě uvést na pravou míru to, že by rozvod byl nejlepší. Ano, taky si to osobně myslím. Ale o to té krávě právě jde. Aby se otec rozvedl s mojí mámou. Máma ale nechce kvůli nám. Proto se radši budou dohadovat. Táta je čurák prostě, neví co má dokud to neztratí. A já se k němu mám chovat ještě hezky. Nezaslouží si to, poslala jsem ho bez milosti do prdele, to že brečel mě prostě nezajímá. Proč nemůže být jako jiný otcové. Chci tátu, co sám od sebe přijde a pohladí mě po tváři, ne že mi dá facku. Chci tátu co mě podrží když ho potřebuju, ne že se mi vysměje. Chci tátu který mě pochopí, ne že se naštve třeba. Chci tátu co tu bude pro rodinu, ne že se zbalí a odjede pryč. Chci tátu co bude milovat svoji rodinu a bude ji mít na prvním místě, ne otce který při první zmínce toho, že mamka si chce něco koupit se nesebere a prostě neodtáhne do piče. Nechci tátu co v průběhu mého dospívání tu prostě není. Bojím se že můj osud jednou skončí stejně. Bojím se toho co bude následovat. Já chci jen prostě šťastnou rodinu kde se cítím bezpečně, kam se ráda vracím. Nechci utíkat do školy, na praxe, ven. Chci se cítit dobře. Chci pomoc co opravdu mi pomůže. Já chci prostě tátu co mě bude milovat takovou jaká jsem. Nebude mi dělat naschvály. Nebude na mě sahat pokud si to sama nepřeju. Nebude mi nadávat. Chci prostě jen tátu, co mě bude milovat. A i když mi máma tvrdí, že mě miluje, tak já jeho verzi ne. I když se údajně snaží, je to málo, nestačí mi to. Očekávám po tak velké bolesti větší náplast. Odmítám už i jezdit na motorce, protože se nechci zabít. Nevěřím mu, a to je to nejdůležitější když nasedáte na nějaký takový stroj. Důvěra. Tu ale už nemám. A ani už u takového člověka nechci. Protože nevěřím už tomu, že to neudělá znovu. Jak se říká, podvede jednou, podvede znovu. Zakázané ovoce chutná nejlépe.

Asi mezi poslední zmínku dám to, že táta je dost agresivní. Když v sobě nemá alkohol tak s ním není řeč. Já třeba jsem unavená ze školy, jezdím autobusem sem a tam, když mám praxe jsem v prostředí kde se ohřívá teplý vzduch dokola, pracuju s chemií, jako je třeba peroxid vodíku. Člověk si na všechno zvykne ale chce to čas. Prostě někdy přijedu unavená a vyřízena, protože toho bylo během dne moc. Jsem ve stresu, abych se vůbec něco naučila. Když přijdu domů první co slyším je, jak bylo ve škole, co jsi mi přivezla. Pojď mezi nás, máš nandany jídlo pojď jíst. Reálně pokaždé když překročim ten práh toho bytu, hned mi to zkazí den, hlavně když přede dveřmi vidím tátovo boty. Nikdo se jich neprosil o to, aby se takhle přetvařovali. Já po praxich nemůžu ani moc jíst, protože je mi prostě blbě. Ale vysvětli to idiotovi. Neměla bych zapomenout zmínit, že většinou už na chodbě našeho paneláku slychavam to, jak se dohadují. Už to mi bere sílu se tam vracet. Já jsem prostě taková, že nemám ráda křik. Když na mě někdo křičí nebo někdo křičí na někoho, nutí mě to brečet. Dávám si to za svoji vinnu. Ano, vím že nemůžu za to, co se stalo. Ale stále si kladu otázku, proč. Kdybych byla v tom a v tom lepší třeba by se to nestalo. Co když fakt je chyba u mě. Nevím jak dál. Nechci tyhle pocity.

Proč prostě se rozbrečím jen když pomyslím na to jak jsem se dřív měla hezky. Proč se rozbrečím nad vzpomínkou. Proč se rozbrečín nad tím, že jsem měla nejlepšího přítele....

- můj táta

Jsem tu zpět. Ta malá naivní holka co si fakt myslela že to může být všechno jinak. Bože, jak já jsem blbá. Ano, přesně tak ,jak jsem to jednou četla: dějiny se opakovat nemohou, ale minulost ano.

A fakt že ano. Ten nůž v těch zádech mám už podruhé. Takže já už mám vlastně podruhé chcípnout. Tik ťak tik ťak. Žiju svoje poslední dny. Kdo ví kdy mě srazí třeba to auto žejo. A já se tu svoje krásný poslední dny trápím. No to svět neviděl. Já si tu brečím. Jsem natolik uvnitř sebe zlomená, že mi to je vlastně už i jedno. Došla jsem do fáze, kdy prostě mi na tom už nezáleží. Tohle dokáže udělat důvěra, která je zlomená. A víte proč ? Protože .." Všechny naše myšlenky nás utvrzují v tom, že život musíme žít a když ho nežijeme ... topíme se ve svých pocitech a nikdy nemůžeme jít dál" já už v těch pocitech zrady žít nechci a nebudu. Končím. Změním se, vám se to líbit nebude, ale já budu silnější. Já se totiž nevzdávám.

Měla bych se jít léčit někam prý, ale já nemám zájem někomu zase vysvětlovat co se mi děje, nezajímá mě názor nějakýho šaška co si myslí že když mi dá prášky že se to všechno změní. Brala jsem prášky, pila jsem čaj. Nechci to potlačit, chci se toho zbavit. Vždycky jsem na všechno byla sama. Musím si hold i v případě že jsem na dně též pomoct sama. Ale ono je to vlastně dobrý, aspoň pořádně poznám sama sebe. Přestože se toho stalo fakt hodně a já mám občas chvíle kdy jsem na dně, stále tu mám lidi kteří tu pro mě jsou. Měla jsem tu čest poznat i nový lidi, kteří tu pro mě byli jen v jeden určitý moment, díky kterému jsem si uvědomila strašně moc věcí a jsem za to ráda. I když ho nenávidím, děkuju mu za to. Nežiju pro lidi, pro které nic neznamenám. Žiju pro ty, pro které jsem důležitou součástí života.

Byla to neděle, která mě zlomila znovu. 30.1.2022, konec ledna. Pondělí mě poslalo k zemi podobným způsobem. Úterý přišlo uvědomění, smutek též byl ,ale ne úzkostlivá panika. No a středa to všechno ukončila. Přestoupila jsem na palubu s názvem " je mi to jedno " moje loď, právě vyplouvá. Nenechám si zkazit nejlepší léta mého života.

"Říká se že čas všechno zahojí

doufám že je to lež protože na tebe

ani na všechny chvíle které jsme

spolu zažili nechci zapomenout ta

bolest kterou si

budu nosit v srdci po zbytek

svého života mi bude vždy

připomínat tebe a vše co jsme

spolu prožili.Tak snad v příštím

životě. "

Nehodlám nadále někomu takhle věřit, od teď prostě mám pravidlo. Zklameš jednou a prostě končíš. 

"Někdy i sám osud přestane být osudem.

Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo ale .. patřil nám svět, jen hvězdy to chtěly jinak.

Vlastně, položila jsem si otázku "Co když to může dopadnout Iíp, než si vůbec dokážu představit? " A v tu chvíli jsem začala přemýšlet. A jo, je to tak. Je mi líp. A tohle je nejspíš konec, ale kdoví co je skutečný konec. Kdoví co je opravdu na konci. Tohle je příběh blázna, kterému je vše už u prdele.

Kdyby můj život byla kniha, končila by takto. 

Poté se zhluboka nadechla a vykročila vpřed. Svět se nijak nezměnil; ona jej však viděla novýma očima. A tak pro ni byl zbrusu nový celý Vesmír.

Začínám odznovu. Loď právě vyplouvá :-)

*  Loď nemá být jištěna jednou kotvou a život jednou nadějí.

 Jak se zavřeli školy, moje myšlenky se mnou začínali potkávát čím dál tím častěji, ale to se změnilo v době, kdy jsem se seznámila s mm prvním přítelem. Znali jsme se od vidění ale nikdy jsme si nic neřekli. Až pak v době karantény jsme si začali psát a volat a při příležitosti zašli i ven. Po pár "randíčkách" jsme se dali dohromady. Původně jsem do vztahu s ním jít ani nechtěla, ale bylo mi ho líto a byl to jediný kluk v té době kdo o mě jevil zájem, tak jsem si řekla že do toho půjdu. Nemohu říct, že by ten vztah byl špatnej už od začátku, ale pořád jsem trápila, chybělo mi něco. Bylo to všechno pro mě i pro něj nové. první pusa, intimní záležitosti, pravidla aby vše fungovalo jak má … Bylo to nové i pro moje rodiče, těm se můj první partner nelíbil. (rozumím proč, ale k tomu se dostanu) byl vychovaný, choval se slušně, ale jeho vizáž přitahovala pozonornost. Měl dlouhé afro vlasy. To nebyl jediný problém. Rodiče mi zakazovali s ním chodit za ruku, spát, a celkově s ním chodit k večeru na procházky a tak. Já si vždycky našla možnost jak se z toho vymluvit abych mohla být chvilku s ním a nemyslet na situaci doma. Byl můj útěk od všeho špatného v té době. Což vedlo k závislosti na něm a to byl problém. Začala jsem neskutečně žárlit a on utíkal od tohoto k počítačovým hrám, skládání hudby a vypnutí všech sociálních sítí. Což mě strašně ubíjelo, protože jsem nadměrně potřebovala jeho pozornost a být s ním. Tyhle své "trable" jsem začala řešit již zmíněném nízkoprahovém zařízení, které mám kousek od svého bydliště. Pomáhali se mi dostat ze všeho co se mi v životě dělo a aktuálně pořád i děje. KOMUNIKACE - musíte spolu mluvit a vysvětlit v klidu svůj problém a trápení.

Na chvíli to pomohlo, chvíli jsem byla zase v pohodě a vyrovnaná.

Napsala jsem o tom i, ale obsah jsem nedohledala už. Psala jsem o tom. že jsem šťastná, ale realita byla taková, že to štěstí co popisuji, jsem cítila vždy, když jsem nebyla doma.

Začalo období, kdy jsem začala brát hormonální antikoncepci, všechno probíhalo v pořádku, nikdo o tom, až na mého tátu a přítele nevěděl. Moje emoce začaly být nekontrolovatelné. Měla jsem deprese a prvotní počátky úzkostlivé paniky. Zde se tvořil původ mých nejhorších chvil v životě. Byla jsem chodící troska. Antikoncepci jsem brala 2 roky, 3x jsem ji měnila, a podepsala se na mě neskutečně. Zcela nevyrovnaná jsem bojovala s depresí a úzkostí.Brečela jsem skoro až na povel i když žádný nezazněl. Našla jsem si psycholožku a začínala jsem lehce ovládat své emoce. Poradila mi, ať se co nejvíce straním od věcí, které mi tyto stavy přivolávají. To znamenalo jen jediné, odtrhnout se od rodičů a žít si ve svém pokoji vlastní život bez jakéhokoliv zájmu. Ty dlouhé dny, které se prolínali se školou, jsem trávila následovně. Začala jsem se více věnovat psaní. Třeba:

Štěstí je stav mysli

V životě si toho zažil určitě už hodně. Ale řekl sis někdy, jestli jsi opravdu šťastný ? Nemusíš mít zrovna nejnovější telefon, auto, dům nebo něco jiného. To tě šťastným možná udělá na chvilku, ale ne na celý život. Žij si svůj život podle sebe a ne podle ostatních. Štěstí je stav mysli. Každý z nás si pod tímto představí něco jiného. A tak to má být. Rodina, přátelé mazlíček kdokoliv tě může dělat šťastným. Musíš jenom věřit. Věř a dosáhneš všechno, čeho budeš chtít.

Moc se mi toho snad i díky bohu nedochovalo, ale to co existuje už tu je.

Po roce a půl vztahu, začali hádky. Neměl na mě čas, klidně 2 až 3 měsíce jsme se neviděli a to bydlel naproti mě. Měli jsme pauzu a po jeho narozeninách mi řekl, že na toto nemá a že není připravený na vztah pořádně a rozešli jsme se. V tu dobu to pro mě bylo opravdu těžké a trvalo mi rok se přes něj dostat tak, že si dneska mohu říct, vzpomínky máme a tím to končí. Děkuji za takovou příležitost a teď už vím, co od vztahu chci. Chyba nebyla jen u něj ale bylo to vzájemné. Já se to snažila zachraňovat jak to jen šlo, naučila jsem se radovat z maličkostí a být vděčná i za blbý ahoj, dobrou noc … Jiskra prostě zmizela. Tím ale na scénu přichází to nejhorší co jsem mohla během ani ne jednoho školnho roku zažít.

Psal se rok 2022. Já stále špatná z rozchodu. Musela jsem jít dál. Nějaké to randíčko jsem už po měsíci rozchodu měla, ale nic závažného. To až pak po 3 měsících co jsem byla single.

Začnu hezky od začátku …

Pár let dozadu jsem na sociálních sítích začala tvořit převážně jen pro sebe kontent obsahující moje myšlenky, dalo by se to přirovnat k citátům. V několika z nich, od cizích tvůrců, jsem se viděla a chtěla toto též pouštět do světa. Tak jsem si na instagramu založila účet a začala psát. Přerostlo to i do bodu, kdy jsem si vytvořila vlastní stránky a pořídila sešit, do kterého jsem vše sepisovala a dávala tak do světa něco pro mě nového, ne jen střípky z mého osobního života.

K dnešnímu dni dopisuji druhý sešit. Pár úryvků z něj a z mých myšlenek vkládám i do této knihy.

Po rozchodu jsem se po menší pauze zpět vrátila k psaní a narazila na kluka, co měl deprese. Bylo mi ho líto a tak jsem nabídla pomocnou ruku, což byla osudová chyba. Začali jsme si psát a on za mnou i přijel. Byl z druhé strany republiky, než jsem já. Tak, jako u prvního vztahu, tak též i tady jsem byla dost nejistá. Něčím se přeci jen lišil, co to bylo, mi došlo až když bylo pozdě. Přijel a šli jsme na rande, kde jsme se dali i dohromady, večer pak odjel zpátky domů. Už předtím jsem takový vztah na dálku měla, tak jsem si věřila že zvládnu i toto.

V té době už s námi táta přestal i bydlet. Měla jsem na něj vztek stále. Do hlavy, né z mé strany, přišel nápad, jak utéct od všech těch depresí které doma stále mám a panice. Odstěhovat se. nemůžu tu přece ale nechat kamarádky a rodinu, to mi bylo v té chvíli a době upřímně zcela jedno, protože jsem byla zmanipulovaná a myslela jsem si, že ho opravdu miluji a bez něj nejsem nic. Až tak moc naivní jsem byla. Dokázal ze všech jeho špatnostní udělat to, že za to mohu já a tím si zkazit celkově sebelásku…

Jak k tomu všemu vlastně přesně došlo. Předchozí vztah byl pro mě úplně něco nového. Rozpadala se mi rodina před očima, brala jsem antikoncepci a přecházela na střední školu kde jsem poznával nové lidi. Měla jsem málo pozornosti, přišlo mi že jsem nahraditelná a celkově v tomto odvětví vztahů jsem oběvovala stále nové věci. Ale přineslo mi to i něco pozitivního. Poznala jsem nové a zajímavé lidi, kteří mají podobné zájmy jak já. Naučila jsem se, že kluci nejsou jako kamarádky, které napíšu 3 otázky a dostanu odpověď n všechny. Naučila jsem se kontrolovat stres. Otevřeli se ale i nové strachy a jedním z těch nejhorších je ten, že jsem se bála všeho co mě ještě může potkat.

Začala jsem teda útěchu hledat jinde a tím začal i můj druhý vztah, který doprovázel deprese, úzkostlivý paniky, myšlenky na sebevraždu, ponižování, pocity toho že všechno co se děje je správné, únava, ubližování nejbližším, změna školy a hlavně růžové brýle

Moje největší útěcha byla, pomáhat cizím lidem a zapomínat tak na své problémy. Což jsem mi vymstilo. Chytla jsem nějaké podezřelé city ke klukovi co bydlel na druhé straně republiky. Díky jeho chování ke mně, jsem své potlačené stavy neudržela na uzdě a deprese s úzkostlivou panikou se vraceli zpět.

Mohla za to neznalost poznat, že člověk se mnou manipuluje. Moje city byli velice zraněné a nebyl problém začít věřit někomu, kdo si to v životě nezaslouží. Věděl jak na tom jsem a tím měl možnost toho, abych k němu začala něco cítit, což všechno byla jen manipulace a toho člověka jsem ani nemilovala. Pořád mi to cpal tak šikovně do hlavy až jsem ani sama sobě nevěřila v jakékoliv negativní věci vůči němu. Měl mě omotanou kolem prstu a tím jeho divadlo s loutkou mohlo začít. Využíval mě na peníze, dával vše za vinnu mě. Já jsem žila v nejistotě a v domnění že já jsem ta špatná. Já mohu za všechno co se ve vztahu kdy stalo. Měla jsem strach cokoliv říct, žila jsem v přesvědčení že on je to nejlepší v mém životě což opravdu nebyl. Měla jsem strach ze samoty. Strach z ublížení. Nechtěla jsem cítit zase tu bolest kterou jsem zažila po prvním rozchodu a radši jsem nechala se sebou zametat. Každou mou slabinu znal a vytahoval si z nich jen to nejlepší pro sebe. Nejen že peníze v tom hráli roli, ale i sex samotný. Byla jsem jeho matrace. Bohužel vždy jsem tomu podlehla a neuměla říct ne.

Jak už jsem zmínila, moje úzkostlivé paniky se rozjeli o něco větší míře než jsem je znala. Věděl že mám strach z toho, že bych byla sama a tím mě i vydíral. Pořád téma na rozchod a to ve mě vyvolávalo zážitky s prvního rozchodu a začala jsem nekontrolovatelně pokaždé brečet. Nemohla jsem dýchat a cokoliv jen říct. Bála jsem se říct o pomoc, a nakonec jsem byla i lapena do sítě.

Dokázal mi nalhat i to, že tyto moje stavy mi způsobuje rodina a jestli bych se nechtěla nastěhovat k němu. Chodila bych do školy tam a tím bych utekla od všech problémů. Kamarády jsem opustit nechtěla, ale doma to lepší bohužel nebylo a potřebovala jsem zmizet. Po dosažení mých 18 narozenin jsem se sebrala a za pomoci mého táty, kterého jsem takto využila, jsem odjela na druhou stranu republiky. I když jsem tátu nenáviděla a stále mám v sobě vztek, tak byl zase jediný kdo to věděl. Nechtěl to udělat ale dle mého názoru si myslí, že to udělal protože se mi tím chtěl mluvit za to, co udělal. I když věděl, že tím ublíží všem kolem. Věděl moc dobře že ten kluk, u kterého mám být není někdo, s kým bych skončila do konce života. Tušil že se něco posere…

Táta v té době bydlel už na chatě s babičkou a za námi už vůbec nejezdil, jen za mnou když jsem mu řekla že jsem na brigádě ať se staví. S mamkou jsem se doma pořád hádala. Myslela jsem si za pomoci toho kluka, že mi mamka lže a že ji nemám věřit. Jakožto blbá a naivní holka co si myslela že miluje a je milována, tak byla jen využívaná pro dobro někoho jiného. Dokázal mě dostat až do bodu, kdy jsem se nenáviděla tak moc, že jsem si začala i ubližovat a chtěla z tohoto světa odejít. Neudělala jsem to, protože jsem měla naději v to, že máme jen špatné období a vše bude zase v pořádku.

Změna školy na mě měla velký vliv. Mým bývalým spolužačkám jsem ublížila nejvíce, protože jsem nikomu nic neřekla a zmizela. Na nové škole se se mnou nikdo nebavil a z extrovertní holky se najednou stala introvertní holka, co se snaží zapadnout do kolektivu, ale zažívá spíše šikanu. Bylo to naštěstí na poslední půlrok který jsem pořádně ani nedochodila a tu školu skoro neudělala. Ale k tomu až později. Většina mých dní vypadala nějak takto. ( Toto je záznam z nízkoprahového zařízení, kam jsem chodívala když jsem bydlela u mamky)

Telefonovala s pláčem, téměř v záchvatu

V 16:59 telefonovala Zuzka na služební telefon. V telefonu plakala a naříkala "já jsem všechno posrala, jsem tak blbá."' Ujišťovala jsem se zdaje v pořádku a zda jí nehrozí nebezpečí.

Zuzka mě ujistila, že není v nebezpečí, ale že se asi psychicky zhroutí a bojí se, že dostane záchvat. Během rozhovoru plakala a nebylo jí vše moc dobře rozumět.

Konkrétně pojmenovaľa svojí zakázku "chtěla jsem vás slyšet." Během rozhovoru jsme se dostávaly k jádru věci "řekla jsem jeho bejvalce, že si myslím , že má bipolárku a ona mu to řekla.

Zuzky přítele to vytočilo na tolik, že jí vulgárně seřval a řekl, že to je mezi nimi konec. V tomto klima je už druhý den a nezvládá to psychicky. Momentálně nechodí ani do školy.

Zuzka mi potvrdila, že jí uráží a ponižuje, ale je si jistá, že jí fyzicky nenapadne. Takto to jde už dva dny, kdy dnes už se sní nebaví a jen jí ignoruje. Zuzka neustále brečí a omlouvá se.

O celé situaci ví i přítelovo matka, která je s nimi v jedné domácnosti, ale nijak se v tom neangažuje.

V 17:11 mi položila telefon. Ihned jsem volala zpět, zda je v pořádku. Brečela ještě silněji a byla rozrušená "Iekla jsem se, že sem jde on."' Zuzka se omlouvala, že mě ruší a že si je vědoma, že nás takto nemůže využívat. Zuzku jsem ujistila, že je to v pořádku.

Doporučila jsem jí i linku bezpečí.

Dál mě požádala, zda bych jí mohla pomoct najíft NZDM v okolí. "ale neposílej mi to na FB." Když jsem se zeptala na přímo, zda jíčte zprávy řekla, že ano.

Zuzka se bojí přítelovo reakcí. Prý jí vyhrožuje, že jí sbalí a pošle na vlak "prý má pro mě už lístek domů.

Ke konci rozhovoru se Zuzka zdála být klidnější. Neplakala a děkovala mi za rozhovor.

Takové psychické nátlaky a věci jsem zažívala pořád. I díky nízko prahu jsem si zpětně uvědomila, že vlastně mu ubližoval víckrát než jen ten jeden daný okamžiky, který si pamatuji. Neubližoval mi jen on, ale taky jsem si ubližovala dost sama.

Svoje problémy jsem nikdy neřešila tak moc, jak by bylo potřeba. Až v okamžik, kdy se moje úzkosti a smutek proměnil do agrese, ubližovala jsem si tím. Naštěstí jsem znala cestu ven. Začala jsem jezdívat do krizového centra. Myslela jsem si, že v tom hraje nějakou neznámou roli můj táta, ale realita byla jiná. Otevřeli mi oči, že i když mám vztek na tátu, můj hlavní problém není táta, ale partner u kterého jsem. Za tuhle zpětnou vazbu jsem moc ráda a není žádná ostuda si říct o pomoc.

..